Hlavní téma: "Sexuálně přenosné nemoci - pohlavní choroby".
Bakteriální infekce či bakterióza je obecné označení pro infekční onemocnění způsobené patogenními bakteriemi, bez ohledu na to, zda napadají člověka a jiné živočichy, houby nebo rostliny. Bakterie patogenního typu jsou v rámci celé bakteriální domény spíše výjimečné, většina bakterií je neškodná (či dokonce prospěšná).
Rozlišujeme striktní (obligátní) patogeny, které působí nemoc zpravidla vždy (jsou však méně hojné, patří mezi ně například Mycobacterium tuberculosis, Neisseria gonorrhoeae, a jiné), a oportunistické patogenní bakterie, které jsou běžně přítomné jako součásti mikroflóry, ale v určitém případě začnou škodit. Mezi oportunní patogeny patří například Escherichia coli nebo Staphylococcus aureus.
K farmakoterapii bakteriálních infekcí se používají antibiotika.
Primárním cílem bakterií je najít vhodné prostředí k životu, kde se rozmnoží a posléze rozšíří dál. Lidské tělo je vhodnou ekologickou nikou zejména proto, že nabízí stabilní podmínky, přijatelnou teplotu, vlhkost a dostatek potravy. Průběh bakterióz u člověka se dá rozdělit na několik fází.
Existuje značné množství možností, jak proniknout z vnějšího prostředí dovnitř, skrz bariéry, jimiž je například kůže, hlen, řasinkový epitel či různé sekrety obsahující enzymy. Bakterie mohou buď prolomit tyto bariéry, nebo si najít způsob, jak se jim vyhnout[, případně však zůstanou na pokožce (i tam však mohou být patogenní).
Pokud se bakterie chtějí kožní bariéře vyhnout, zpravidla bývají místem průniku následující části těla: ústa, nos, dýchací soustava, uši, oči, urogenitální trakt a řitní otvorm, případně rány. S potravou (alimentárně) se do těla dostává například Salmonella, Shigella, Brucella nebo Listeria, vdechem zase například Mycobacterium nebo Chlamydophila psittaci. Ranami se do těla dostane například původce tetanu, Clostridium tetani. Speciální případ jsou přenosy přes členovce, vyskytující se například u bakterií Borrelia, Rickettsia a další. Přes urogenitální trakt se bakterie mohou dostat do těla pohlavním stykem, jako například Neisseria gonorrhoae či Treponema pallidum.
Při snaze bakterií žít, přijímat potravu a rozmnožovat se ale dochází u patogenních bakterií k narušení hostitelského organismu, a to právě určitou činností bakterií (mechanickým narušováním, atp.) či zplodinami jejich metabolismu. Symptomy však způsobuje velmi často i imunitní reakce hostitele, mezi ně patří například sepse. Pohlavní nemoci, které jsou vyvolávány bakteriemi, lze v běžných případech léčit pomocí antibiotik. Mezi původců bakteriálních onemocnění patří například neisserie (kapavka), treponemy (syfilis) nebo chlamydie (Lymphogranuuloma inguinale).
Lidské tělo bojuje s bakteriemi pomocí některých složek imunitního systému. Je velký rozdíl, zda se jedná o bakterie žijící uvnitř nebo vně lidských buněk. Proti extracelulárním bakteriím (žijícím mimo lidské buňky; namátkou streptokoky či neisserie) v těle bojují hlavně buňky neutrofily. K tomu jim však pomáhá i tzv. komplement a různé protilátky, které opsonizují povrch bakterie a usnadní její fagocytózu.
Vnitrobuněčné bakterie jsou cílem aktivovaných makrofágů, vyšší stupeň obrany proti nim představují TC-lymfocyty.
V názvosloví bakteriálních infekcí se buď používají tradiční názvy (např. mor, cholera), nebo se názvy tvoří přidáním řecké přípony -osis (v češtině -óza/-osa) k rodovému jménu bakterie (např. listerióza od Listeria).