Hlavní téma: "Sexuální orientace".
Homosexualita je sexuální orientace zaměřená především nebo výhradně na osoby stejného pohlaví. Používají se pro ni také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další.
Homosexuálem nebo lesbičkou se člověk narodí. Vztah k vlastnímu nebo opačnému pohlaví se formuje a projevuje v průběhu celého života. Nejčastěji se změna vztahu k vlastnímu a opačnému pohlaví začíná formovat v pubertě. Právě v této etapě života si většina mužů a žen uvědomuje svou sexuální orientaci nebo začíná uvědomovat, že si jí nejsou zcela jisti. Později, při zahájení sexuálního života si ti "nerozhodní" začnou uvědomovat, že je sex s opačným pohlavím plně neuspokojuje. Není pro ně vůbec snadné si přiznat, že to prostě může být jinak a hledají odpověď na otázku "proč zrovna já"... Mnozí se s s novou situací nehodlají smířit a přizpůsobují se obecnému názoru, že muže musí vzrušovat žena a naopak. Bojují sami se sebou a někdy jim nalézt a hlavně přiznat si svou vlastní skutečnou sexuální orientaci trvá dlouho. Jsou lidé, kterým to může trvat jen krátce, ale někteří lidé se s tímto problémem potýkají a budou potýkat celý život. Dokázat si přiznat sám sobě. že jsem "jiný" je sice základem pochopení "odlišnosti", ale ještě je tady otázka jak se s novou skutečností vyrovnat v rámci okolí a společnosti.
Jednoznačně se podstatu homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození.
Gay je označovaný nositel mužské homosexuality, pro který je charakteristická náklonnosti muže k muži. Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže.
Lesba je nositelka ženské homosexuality, pro kterou je charakteristická náklonnosti ženy k ženě. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička. Od 90. let 20. století se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. n. l. na ostrově Lesbos. V některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami.
Slovem homosexualita bývá označováno i takzvané homosexuální chování ve smyslu projevu a vztahů, nebo soužití mezi osobami stejného pohlaví, včetně pohlavního styku těchto osob.
Homosexuální identita je označení nebo sebepojetí člověka za homosexuálního, obvykle ve smyslu přijetí homosexuální orientace.
Zhruba od 3. čtvrtiny 19. století do 3. čtvrtiny 20. století byla homosexualita uváděna v odborných monografiích a později v systematických klasifikacích jako jedna z duševních poruch. Počínaje rokem 1973 však nejvýznamnější celosvětové psychiatrické organizace na základě změny společenské situace a vědeckých výzkumů od tohoto pojetí postupně ustoupily.
Sexuální orientace se ve své podstatě jeví jako biologická, předurčená celkovou souhrou genetických faktorů a raného vývoje, a proto není osobní volbou. Není ani následkem rodinným vztahů a výchovných vlivů. Není žádný přesvědčivý důkaz, že rané dětské zkušenosti, výchova, sexuální zneužití, trauma nebo jiné závažné životní události a jakékoliv sociální prostředí po narození ovlivňují sexuální orientaci. Šíření opačných informací je výsledek předsudků, neznalosti a nesprávného pochopení homosexuality.
Léčit homosexualitu se pokoušela celá řada odborných lékařů, psychiatrů, psychologů, ale i šarlatánů, šamanů i podvodníků na léčbu všeho. Doposud však metody usilující o změnu sexuální orientace průkazně nedoložily žádné kladné výsledky .
Metodologické podložení výzkumu o zastoupení homosexuality v lidské společnosti je problematické. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.
Pro potřeby šetření a výzkumů je nejprve potřeba vymezit co to homosexualita je. Přitom je nutné vzít v potaz také nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním. Protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 12 % i více. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory.
Statisticky je nejčastěji uváděno, že homosexuálně orientovaných lidí je 4% až 8% lidské populace.
Podobné množství mužů a žen se identifikuje jako homosexuál a jako lesbička. Lesbický sex je tedy zhruba stejně běžný jako homosexuální sex
Slovo homosexualita je často používáno ve významu, pro tzv. homosexuální chování. Homosexuální chování je však něco jiného než samotná homosexualita. Ta obvykle označuje sexuální aktivitu mezi příslušníky stejného pohlaví. Homosexuální chování nerozlišuje, zda je projevem homosexuality jako orientace, nebo homosexuality vynucené okolnostmi. Klasickým příkladem okolnostmi vynucené homosexuality je zástupná homosexualita, která se kterou se lze setkat ve věznicích nebo jiných společenstvech, kde převládá jedno pohlaví. Osoby, které navážou "zástupný" homoerotický vztah, se při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět ke své biologicky dané sexuální orientaci. Dalším motivem pro takové jednání bývá finanční prospěch, například u lidí ve finanční tísni, nebo při účinkování v pornografických filmech.
Pojem homosexualita bývá také vnímán jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu buď sama přihlásí, nebo je jím označena jakožto odlišná od většiny, či od normy sexuálního chování. Tím jsou jednotlivci přiřazeny určité stereotypy, soubory vlastností, které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu se jedná o historicky a kulturně podmíněnou, ne vrozenou homosexualitu. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány jinak, jinak se projevují a jinak jsou ve společnosti posuzovány.
Některé studie došly k závěrům, že neznámé patofyziologické pochody u posledních mužských potomků z početných rodin (3. a další potomci) vytvářejí předpoklady jak při rozvoji homosexuální orientace, tak pro pedofilii, nižší intelektovou kapacitu a výrazně sníženou plodnost. Ve studií Rabochových ze vzorku 100 mužů obviněných z "pedofilního deliktu" (vyšetřených na Psychiatrické klinice Karlovy univerzity v Praze) jich 16 % preferovalo mužské pohlaví. Ve skupině 678 pedofilů vyšetřených Kurtem Freundem v Kanadě v letech 1969–1995 (výsledky později zpracoval Ray Blanchard s kolektivem) preferovalo mužské objekty 28 %. V žádném z obou souborů však nebyli zastoupeni nedelikventní pedofilové a homosexuálové.
Sexuální skandály významných společenských osobností, jichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců, přispěly k diskusím o tom, zda jsou homosexuálové náchylnější ke zneužívání dětí či mladistvých než heterosexuálové. Empirický výzkum dokumentuje, že sexuální orientace osob neovlivňuje pravděpodobnost zneužívání dětí.
Termín "předsudky vůči sexuální orientaci" označuje negativní postoje, vytyčuje studium postojů vůči sexuální orientaci v rámci širšího kontextu sociálního psychologického výzkumu předsudků a vyhýbá se hodnotovým soudům o takových postojích.
Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace. Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky. Zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.
Mnoho dětí vychovávají lesby nebo gayové jak v rámci stejnopohlavního páru tak jako svobodní rodiče. Možnost adopce dětí homosexuálními páry nebo jejich členy a výchova dětí stejnopohlavními páry (homoparentalita) je předmětem společenských i politických diskusí a odborných studií. Ačkoliv se někdy v politických debatách a laickém diskurzu objevují tvrzení, že heterosexuální páry jsou přirozeně lepšími rodiči než stejnopohlavní páry, nebo že děti leseb či gayů si vedou hůře než děti vychovávané heteorsexuálními rodiči, tato tvrzení nemají žádnou oporu ve vědecké literatuře.
Podle posledních statistik se mezi mužskými homosexuály vyskytuje výrazně častěji syfilis, kapavka, hepatitida a HIV/AIDS, než v běžně populaci. Jedním z uváděných důvodů pro HIV/AIDS je skutečnost, že nechráněný anální styk (jak u homosexuálních, tak u heterosexuálních dvojic) je rizikovější než sexuální styk vaginální. Podle České společnosti AIDS pomoc, jsou gayové zodpovědnější a častěji se nechávají testovat, proto je u nich infekce častěji odhalena.
V roce 2012 byl v Česku zaznamenán výskyt pohlavní choroby lymphogranuloma venereum (LGV), která se obvykle vyskytuje v zemích subsaharské Afriky, Jižní Ameriky, Severovýchodní Asie a Karibiku a jejíž výskyt v Evropě je podle lékařky Centra pro pohlavní nemoci Nemocnice Na Bulovce úzce spjat s muži homosexuální orientace s vysoce rizikovým sexuálním chováním. Tímto chováním je především nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě. Ve vyspělých zemích se nemoc přenáší nejčastěji stykem do konečníku. a vzhledem k tomu je jejím nejčastějším projevem zánět konečníku. Nákazu způsobuje Chlamydia trachomatis.
že význam homosexuálních praktik v šíření pohlavních nemocí přitáhl značnou pozornost. V 60. a 70. letech nastal nárůst nakažených homosexuální cestou, ale v 80. letech došlo v souvislosti s obavami před HIV/AIDS a zodpovědnějším sexuálním chováním k redukci tohoto růstu. Od konce 90. let však opět dochází k prudkému růstu, v roce 2000 získalo 48% nakažených mužů v Anglii svou nemoc homosexuální cestou.
Homosexuální muži tvořili v roce 2007 celkem 65% z téměř 12 000 případů syfilidy ve Spojených státech amerických. Již v roce 2003 mělo v USA rozšíření syfilidy mezi městskými homosexuály a bisexuály charakter epidemie. Občas se objeví lidé nakažení v heterosexuálním vztahu, ale nejčastěji jsou nakaženi středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé, pohybující se v gay komunitách. Jedná se o mladé muže ve věku 25 až 35 let. Někteří přicházejí se syfilidou dokonce opakovaně.
Homosexuální orientace sama o sobě v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.
Od počátku 80. let řada zemí zejména euroatlantického prostoru postupně přijímá legislativu, která postihuje homofobní zločiny z nenávisti a verbální útoky. V České republice trestní zákoník postihuje „podněcování k nenávisti“, byť v této souvislosti explicitně nezmiňuje sexuální orientaci, lze však aplikovat kategorii „jiná skupina“. V roce 2009 byl přijat tzv. antidiskriminační zákon, který zaručuje právo na rovné zacházení ve vymezených oblastech, zejména zaměstnání, zdravotnictví, sociální zabezpečení, vzdělání ad.
V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.
V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.
V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.
Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství. Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.
Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte, nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.
Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví přijatý v ČR roce 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti. Někteří odpůrci i příznivci zákona předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.
Slovo "homosexualita" pochází z řeckého slova homós - stejný a latinského slova sexus - pohlaví.
Než se ustálil termín homosexualita, byla označována též například jako uranismus (Ulrichs, 1864), psychický hermafroditismus (v pojetí Ellise), inverze (u Freuda nebo Ceevaliera), psalo se o kontrárně sexuálním cítění či osobách (u Krafft-Ebinga), slovo homoerotika prosazoval místo homosexuality Ferenczi (1914) apod.
"Jean, co je to na ulici za hluk?"
"Průvod gayů, sire."
"A co požadují?"
"Lásku stejného pohlaví."
"A kdo jim ji zakazuje?"
"Nikdo, sire."
"Tak proč tak křičí?"
"Protože to jsou buzeranti, sire..."
(AK)(Z)(L)