Článek doplňuje úvahu nad tématem "Zdravá sexualita".
"Normální" věkový rozdíl nikdy nebyl ani tak konkretizovaný věkem, jako spíše předpoklady muže a ženy, které by partneři při vstupu do manželství měli splňovat. Základním předpokladem bylo, že pro ženu je důležité vzít si partnera, který už dozrál v muže, je schopen zajistit rodinu, mít v ní autoritu hlavy rodiny a zvládne se o ženu, děti a rodinu trvale postarat. Podobně platila představa, že pro muže je důležité, aby byla žena hezká a plodná, pracovitá, věrná, uměla se o rodinu, muže a děti v rodinném kruhu postarat...
Za "normální" věkový rozdíl se považuje, že partneři jsou přibližně stejně staří, případně, že žena je mladší o jeden až dva roky. Je to taková obecné představa o věkovém rozdílu mezi partnery. Prakticky to ale vůbec nic neznamená. Když se dva lidé poznají a rozumí si, pak nemusí žádný věkový rozdíl přinášet žádné problémy po celý jejich společný život.
Důvod, proč by měl být muž starší je platný především u mladých lidí. Tím důvodem je fyzická a psychická vyzrálost partnerů. Mladí chlapci potřebují k psychickému, osobnostnímu dozrání delší čas, než dívky. Dříve, v dobách, kdy se dívky vdávaly okolo 20 roku věku. V tomto věku již byly dívky považované za schopné zodpovědně vstoupit do manželství a založit rodinu. Bylo však vhodné, aby jejich partner měl za sebou nejen školu, ale také vojenskou základní službu. O té se říkalo, že mladé chlapce změní v mladé muže a že je naučí samostatnosti a zodpovědnosti. To se domnívám platilo a z vojenské základní služby se vraceli opravdu vyzrálejší mladí muži, kteří již byli daleko lépe připraveni zodpovědně založit rodinu a postarat se o ni. Ty dva roky věkového rozdílu byly přirozené, nikoli však nutné. Se zvyšujícím se věkem partnerů se potřeba dozrání chlapce v muže zkracuje a nakonec i smazává. Stejně staří vysokoškoláci jsou dnes považovaní za rovnocenné partnery.
Dnes, pokud vůbec mladí lidé vstupují do manželství, pak v podstatně pozdějším věku. Mnohdy ani manželství neuzavírají a přímo zakládají rodinu. Často však založení rodiny odkládají až do středního věku a nezřídka má žena své první dítě až ve věku výrazně nad 30 let. Přibývá prvorodiček, které své první dítě rodí i okolo 40 roku věku. V takovémto věku u partnerů už věkový rozdíl nehraje tak moc významnou roli. Alespoň co se psychické a osobnostní vyzrálosti partnerů týká.
Starší manželé leží večer v posteli. Manželka si čte knížku, manžel se chystá usnout. Najednou mu žena povídá: "Taky bys mi mohl jednou říci něco milého, něco něžného, něco romantického."
"A co by to jako mělo bejt?"
"Třeba že jsem tvůj poklad nejdražší."
"No tak teda jsi můj poklad nejdražší."
"Že jsem tvoje zlatíčko jediné."
"No tak teda jsi moje zlatíčko jediné."
"No a ted si vymysli něco sám."
"Dobrou noc, Božka."
Jinak je to ovšem s plodností. Ta s věkem klesá a u některých lidí významně. Důvodem je celková zátěž prostředí, která negativně ovlivňuje jak fyzické zdraví žen, tak i mužů. Svou negativní roli hraje také dlouhodobé používání hormonální antikoncepce a její sekundární dopad na plodnost mužů. Svou negativní daň si vybere i dlouhodobý stres, pracovní i životní přetížení, nezdravé životní prostředí a nevhodná strava s vysokým obsahem konzervantů a dalších škodlivých látek. Především voda, která obsahuje zbytkové stopové množství chemické antikoncepce pro ženy a chemické látky uvolněné z plastů a obalů, velmi negativně ovlivňují vývoj spermií. Mezi rizikové faktory prostředí se nově uvažuje a mikrovlnným zářením a zářením, které produkují Wi-Fi sítě a mobilní telekomunikační sítě, včetně mobilních telefonů a elektroniky. Dochází k nevratným, nebo velmi obtížně napravitelným změnám, které následují po dlouhodobé expozici negativních látek a záření, kterým je tělo mužů a žen vystaveno. To se samozřejmě musí projevit ve snížení kvality ženských vajíček a mužských spermií. Stejný věkový rozdíl mužů a žen pak z tohoto pohledu představuje podobnou délku expozice a tedy i podobnu devastaci organismu.
Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.
(Sofoklés)
Povídá děda v hospodě:
"Vy mladí jste hovno chlapi! Mně zamlada tak stál, že jsem ho musel oběma rukama rvát do gatí!"
"No a jak je to teď, dědo?" ptají se ho.
"No to víš, Francku, teď už takovou sílu v rukách nemám..."Pětapadesátiletá žena měla infarkt. Rychlá záchranná služba ji dovezla do nemocnice.
Když byla na operačním sále, měla prožitek blízké smrti...
Spatřila Boha a zeptala se jej, "Nastal můj čas?"
Bůh řekl, "Ne, zbývá ti ještě 33 roků, 2 měsíce a 8 dní života."
Když se žena zotavila, rozhodla se zůstat v nemocnici a nechat si udělat face-lift, liposukci, prsní implantáty a břišní plastiku. Dokonce si někoho objednala aby jí přebarvil vlasy a vybělil zuby!
To všechno, protože když jí zbývalo ještě tolik roků života, chtěla ten čas co nejlépe využít.
Po poslední operaci ji propustili z nemocnice.
Na cestě domů, když přecházela silnici, srazila ji sanitka. Byla na místě mrtvá.
Když předstoupila před Boha, dožadovala se vysvětlení, "Myslela jsem že jsi řekl, že mám dalších 33 let života? Proč mě nestáhls z cesty té sanitky?"
Bůh odpověděl: "Nepoznal jsem tě."Výrostkové přijdou za dědkem a ptají se ho:
"Dědo, jaký je rozdíl mezi vírou a přesvědčením?"
"Kdysi, když jsem byl tak malý, jako vy teď, věřil jsem, že ho mám jenom na čůrání. No, a teď už jsem o tom přesvědčený!"
(AK)(Z)(L)